„Co? No, jasně, že máš provizi jen z uzavřených smluv, ale neboj, těch blbců co se chtěj pojistit je furt dost" pravila moje přítelkyně, když jsem v loni dala výpověď, protože jsem věděla, že mi moje hrdost již nedovoluje setrvat déle a hledala si nové zaměstnání.

„Nabízíme pojištění všeho druhu, stavební spoření i......"

„Já nevím, ale asi bych nedokázala lidem něco vnucovat, nejsem ten typ."

„Nemusíte nikomu nic vnucovat, přenecháme Vám část stávajících klientů a další se začnou nabalovat sami, uvidíte," pravila nadřízená Lenky, předala mi desky s informativními lejstry, abych si je mohla prostudovat a navrhla schůzku na příští pátek.

„No a třeba byste do pátku věděla o někom, třeba z rodiny, kdo by si chtěl u Vás uzavřít stavební spoření, co říkáte? Nebo pojistku na dům? Nebo povinné ručení - to je přece povinné, tak proč by ho Vaši příbuzní neuzavřeli u Vás, že," cha, cha, cha, dodala vesele.

„Ne, ne, ne, o nikom takovým nevím a nebudu vědět ani příští pátek," měla jsem jasno. Na tohle prostě nemám žaludek.

„To nevadí, vždyť u nás nemusíš pracovat, ale to povinné ručení by sis mohla uzavřít u mě, co říkáš?" mrkla na mě Lenka od hrnku své kávy a dodala: „Nebo aspoň tu pojistku na dům, dyk máš přece hypotéku, tak ho někde musíš mít pojištěný. Cože, kde? Bože, holka, tak nevýhodnou pojistku jsem ještě neviděla, ale neboj s tím něco uděláme" nepřestane a nepřestane i když jí o to člověk několikrát požádá.

Od té doby jsem u Lenky na kávě nebyla, nějak už mi u ní nechutná.

  „Dveřmi je vyhodíš a oknem se ti vrátí, " slyšela jsem již mnohokrát od lidí ve svém okolí takto hodnotit pojišťovací agenty.

   Pokud jsme opravdu silní jedinci, odmítneme se pojistit či založit spoření.

   Pokud tak silní nejsme, obyčejně tyto pojistné smlouvy rušíme po prvním pokusu čerpat finanční odškodnění při pojistné události, kdy nám agent ukáže odstavec, který jasně říká, že v tomto případě na odškodnění nárok nemáme.

   Dali bychom krk za to, že tam ten odstavec nebyl, ale náš podpis bohužel říká něco jiného.

„ Jak je to možné, jak jsme mohli být tak hloupí ? "

   Ve skutečnosti nejde o to, že bychom my byli tak hloupí, ve skutečnosti jde o to, že pojišťovací agenti jsou tak dobří.

   Oni se to prostě učí - být dobří. Mají zvládnutý kurz asertivity, vědí jak zaujmout, kde naopak naší pozornost odpoutat, či kde zabrnkat na city.

   Která matka odmítne založit spoření svému dospívajícímu synovi po té, co jí agent popíše jak těžký život v bídě a následných depresích z nuzného života, potácejícího se na hranici života a smrti jejího syna čeká?

    Podepíše, zaplatí poplatek a za pár měsíců spoření zruší, protože na ty splátky prostě nemá a uvědomí si o co všechno by syna musela připravit teď, aby mu našetřila něco na potom.

   Být pojišťovacím agentem však není vůbec jednoduché a málo které povolání se na člověku podepíše tak, jako právě toto. Je to naprosto sebezničující, protože takový člověk, jsa motivován vidinou honoráře z každé uzavřené smlouvy, ztrácí obyčejně soudnost a obtěžuje nabídkou těchto služeb své okolí, své nejbližší a jejich přátelé, své přátelé, aniž by si to uvědomoval. Takovému člověku se začnou lidé vyhýbat, přichází o přátelé a zůstávají už jenom kolegové, agenti.

   Mrzí mě to, protože s Lenkou byla vždycky legrace, vždycky byla a stále je člověk, který by se pro ostatní rozdal, který je ochotný každému pomoci.

Teď je, bohužel, skálopevně přesvědčena o tom, že nejvíce vám pomůže nějakou tou pojistkou či spořením. 

A já, zbabělec, už k ní nejdu ani na to kafe.