Manžel si našel dobré místo jako úředník a rodina byla opět pohromadě.

„Život na venkově je krásný a byl by ještě hezčí, kdybychom měli nějaká zvířata" prohlásil Baďura.

„Máme přece Deny, ne ?" nechápala jsem. „No to jó, ale na venkově maj mít lidi slepice, králíky, ovce, kozy a tak" vysvětlil mi.

Můj názor Baďuru nikdy moc nezajímal, a tak jsme hned první léto opravdu měli kromě dvou dětí, psa, rozmláceného domu a hypotéky také slepice a kohouta, králíky, ovce (původně jednu, ale protože Baďurovi někdo poradil, že ovce musí být minimálně dvě, aby nebečely), měli jsme dvě a berana (aby měly holky sex) a kozu.

Místo toho, aby se dělalo něco na domě  se vyráběla ohrada pro ovce, což obnášelo dojet do lesa, vybrat vhodnou tyčovinu, dotáhnout ji k nám na zahradu a pak vyrobit několik kůlů, které jsem asi po dvou metrech zatloukala do země. I když neměla být ohrada velká, práci to dalo.

Když byla hotová ohrada, vyráběl se kurník. Můj muž chtěl mít všechno dokonalé, což je pro člověka, který není zrovna domácím kutilem, dost náročné.

Dům jsme koupili i s přilehlou stavbou, již tvořila polorozpadlá kůlna s chlívkem na straně jedné a zděným přístavkem na straně druhé. Tato zděná část již kdysi zřejmě sloužila jako obydlí pro slepice, protože tu bylo takové to mrňavé okénko asi necelý metr nad zemí.

Baďura začal od jednodušší činnosti, a tak vyrobil nejprve schůdky pro slepice, které musely přesně pasovat do okénka. Když jsem viděla jak na prkno natlouká lištičky tak, aby byly na milimetr stejně od sebe vzdálené, což odměřoval svinovacím metrem, dala bych mu nejraději ránu.

Utíkal jeden víkend za druhým, na domě se neudělalo skoro nic a já měla hrůzu, abychom do zimy stihli alespoň to nejdůležitější, což pro mě byla kuchyň a koupelna a taky ložnice, abychom měli kde spát.

Když jsem viděla zateplený kurník se dvěma visutými hrazdami a obvodové zdivo našeho domu, bylo mi do breku, ale už jsem to vzdala. „Tak a teď už jenom vyrobit vrátka ke chlívku a máme hospodářství !" vykřikoval Baďura spokojený sám se sebou.

Ano, měli jsme hospodářství.

Zatímco se můj manžel, vybaven svačinou, odporoučel každé ráno do své pohodlné kanceláře, já jsem musela nakrmit slepice, pustit ovce a kozu, která nám hned první týden sežrala všechny ovocné stromky, a nachystat snídani pro děti.

Když opadla rosa, musela jsem kosou nasekat trávu pro králíky, aby nebyla mokrá a oni se nenafoukli.

Ovce řvaly jako pominuté celý den, i když byly dvě, a beran mě nabral pokaždé, když jsem se přiblížila k ohradě.

Když jsem jako malá holka byla u prababičky o prázdninách, napadl mě kohout a ošklivě mě pokloval a od té doby se hrozně bojím kohoutů.

A tak když potom náš kohout vletěl na Jakuba a klovnul ho, vzpomněla jsem si na svůj zážitek z dětství a milého kohouta jsem bez váhání sejmula rýčem.

Ještě ten den jsem z něj uvařila výbornou polévku a ujistila svého synka, že takhle dopadne každý, kdo by mu chtěl ublížit.

Večer kluci vyprávěli tátovi, že Jakuba napadl náš kohout, ale  že ho mamka „pseplala lejcem a uvažila z něj polívku."

Baďura si však myslel, že jsem kohoutovi poskytla málo času na aklimatizaci a že si na nás za ty tři dny nemohl zvyknout, a pořídil jiného.

No nevím, ale byla jsem ve střehu, i když se zdálo, že ten nový kohout zlý nebude.

Ohrada pro ovce byla dobrá, ale koza nějak nepochopila, že to je prostor vymezený také pro ni a každou chvíli mi odtud utekla.

U ohrady byla hromada dříví a ona po ní přeskákala do zahrady a ožírala rybízy a několikrát mi strhla prádlo ze šňůry.

Jednou řval Jakub, jako kdyby ho na vidle brali: „Mami, mamiiiiiiii, pomooooc!" Vyběhla jsem ven a ta naše koza pitomá stála Jakubovi za zády a žvýkala jeho tričko a Jakub se kroutil jako píďalka a nemohl se jí vyškubnout.

Krása venkova na mě nejvíce zapůsobila vždy, když jsem šla naboso věšet na zahradu prádlo a mezi prsty u nohou mi protekl nějaký ten slepičinec, kterých byla plná zahrada.

Od té doby, co nám Baďura pořídil všechna ta zvířata, jsem měla pocit, že bych potřebovala, aby měl den alespoň padesát hodin, abych to všechno stíhala.

Navíc Baďura nechal připustit naši kozu, takže když už se schylovalo k porodu, nespali jsme několik nocí, ale nakonec jsme to stejně prošvihli.

Narodila se dvě kůzlata, ale jedno bylo mrtvé a Baďura si to dlouho vyčítal. Byla to zrovna kozička a nám zůstal kozlík.

I přes své opakované protesty jsem se musela naučit dojit kozu, což byla po několik následujících nocí moje noční můra. Zpočátku mi koza vždycky utekla a já ji pak nemohla dohonit.

Pak jsem přišla na to, že si musím na petlici zavřít vrátka od chlívku, a když chtěla utéct, natlačila jsem ji na vrátka tak, že jí skrz žbrdlení koukala hlava ven a mečela jak smyslů zbavená, zatímco jsem jí mordovala vemeno.

Když jsem zrovna proudem teplého mléka nezasáhla opakovaně svůj obličej a podařilo se mi naždímat alespoň půl misky, obyčejně mi do ní kopla a všechno mléko se vylilo.

Baďura už se mnou ztrácel trpělivost a říkal něco o neschopnosti a o kravách. Daleko víc mě však trápilo, že se kluci každý den ráno ptali: „Uz máme to mlícko od kozicky ?" a byli moc zklamaní, že nemáme.

Když jsem se konečně naučila dojit, musela jsem přiznat, že mít kozí mléko je fakt dobrá věc. Vařila jsem z něj dětem pudinky, krupicovou kaši, omáčky a naučila jsem se dělat i tvaroh.

Když jsme si na kozí mléko zvykli, dostala koza zánět do vemene.

Nejprve jsem jí to mazala nějakou mastí, ale nepomáhalo to a byla jsem si jistá, že koza trpí. Veterinář jí tedy píchal nějaké injekce, ale také to nepomohlo.

Nakonec jsme kozu utratili, protože nám jí bylo líto a nešlo použít ani maso, protože bylo plné antibiotik.

Zato kozlíka jsme snědli převážně se špenátem a bramborovým knedlíčkem, což byla náramná dobrota. Jenom Šimon nevzal špenát do pusy, a to i přesto, že jsem mu každou chvíli připomněla Pepka námořníka, aby se inspiroval, ale marně, a tak jsem musela vařit i zelí.

Další kozu už jsme si na mé výslovné přání nepořídili a dětem jsem vysvětlila, že mléko od kravičky v papírové krabici je stejně tak dobré jako to kozí.

Za domem jsme měli zarostlé pole, a tak jsme tam dělali seno pro ovce.

Cožpak o to, Baďura to sice posekal kosou, protože mě to s ní opravdu moc nešlo a vždycky, když už jsem si myslela, že jo, zaryla jsem jí do nějakého drnu, a když jsem ji vytáhla, připomínala vrtuli.

Baďura pak vždycky hrozně nadával, protože ji musel znovu naklepávat.

Na mně pak bylo obracení sena a jeho kupení, když se schylovalo k dešti. Problém ovšem byl, že pokaždé, když se schylovalo, já jsem si toho nevšimla, protože jsem měla spoustu jiné práce, a tak to bylo i s prádlem.

Zatímco sena jsme měli pomálu, kompostovou jámu se mi podařilo naplnit poměrně rychle.

Toho roku bylo sice léto velmi teplé a suché, přesto však jednou pršelo bez přestání asi čtyři dny.

Kluci byli hrozně unudění, protože doma neměli co dělat, a tak seděli u okna a pozorovali, jak déšť bubnuje do oken. Já jsem si říkala „zaplať Pan Bůh, že jsem ty okna stihla dodělat, " protože si neumím představit, co bych dělala, kdybychom je měli ještě vysazené.

Váleli jsme se na matraci a četla jsem klukům pohádky.

Jak celý den pršelo, bylo v domě takové podivné šero a na mě padaly pochmurné nálady.

Místo obrázků zdobily zdi našeho domu jen vysekané díry, v nichž vedly kabely kolem celé místnosti, a ze stropu visela místo lustru jen čtyřicetiwattová žárovka, kterou jsme dostali od dědy Baďury.

Děda Baďura vlastně ani jiné nepoužíval z úsporných důvodů. Pokaždé, když mžoural do novin, které držel těsně u nosu, protože viděl kulový, jsem se mu snažila domluvit, že si tak špatným osvětlením kazí oči. Ale děda mi na to odpověděl, že když si zkazí oči, pořídí si silnější brýle, na které mu pojišťovna přidá. „Ale elektriku mi nikdo nezaplatí, " povídal.

„Děda je opravdu těžký případ," pomyslela jsem si.

Nicméně teď tady pod tou čtyřicetiwattovou žárovkou mžourám taky a ještě k tomu nutím ty svoje dvě malé nebohé děti.

„Kdy už tohle všechno skončí a my začneme žít zase jako normální lidi ?" Bylo mi hrozně. Všechno se to ve mně rvalo - hrdost, výčitky svědomí, že jsem špatná matka, když dopustím, aby moje děti žily v takových hrozných podmínkách.

„A co on, proč něco neudělá ? Sedí si v teplé kanceláři a my tady jsme zavření, jak zvířata v kleci. Ve špíně, v prachu, v zimě."

Pozorovala jsem oknem to naše hospodářství a měla jsem pocit, že začínám svého muže nenávidět.

V duchu jsem si představovala, jak sedíme já, kluci i Baďura v naší malé, ale útulné dvougarsoniéře a koukáme na televizi, která nestojí na bedně od jablek, ale na televizním stolku, nebo se jen tak nečinně válíme v naší pohodlné postýlce, nebo jak peču koláč v naší plynové troubě, která připaluje, a vůbec by mi tentokrát nevadilo, že z něj budu zase oškrabovat připáleninu, nebo jak všechno špinavé prádlo nacpu do pračky a počkám, až se samo vypere, a ani by mi nevadilo, že se zase něco obarvilo, a pohled na střechu teplárny z našeho balkonu mi připadal nádherný, fascinující.

Vysvitlo slunce a zalilo celý dům světlem a teplem.

Kluci nadšeně vyběhli ven a já věděla, že zas bude dobře.

Je to zvláštní, jak počasí dokáže ovlivnit člověka. Jeho pocity, mysl a zdraví. Jak vnímá svět kolem sebe úplně jinak. Od včerejšího dne se nic nezměnilo. Pořád jsme žili hrozně, nedůstojně, v prachu a špíně, ale teď, teď mi to najednou nepřipadalo tak zlé. Naše hospodářství jsem už neviděla jako práci, práci, práci.

Viděla jsem najednou roztomilá zvířátka, šikovnou kozu, jak si pochutnává na rybízu, jak ty ovce krásně řvou, jak ty slepice všude pěkně kálí, jak jsou ti kluci roztomilí, když se tak ráchají v té louži.

Uvědomila jsem si, jak moc toho vlastně mám, jak moc jsem bohatá, protože mám dvě krásné a zdravé děti a rodinu a máme co jíst, tedy většinou.

Ukázka z knihy Tak jde život

 

Jitka Gotterová