Jitka Gotterová

Moje články

Jsou děti štěstí, nebo břemeno?

Nejsmutnější je svět, v němž vyrůstají smutné děti...
Celý život mi můj tatínek předhazoval, kolik ho stojím peněz. Když jsem byla v maturitním ročníku, už si ani nepamatuji, kolikrát jsem slyšela to jeho: „Já jsem v tvým věku už rok vydělával, ale to ty né, ty si radši necháš platit studia a necháš se živit rodičema,” takže i když mě sice lákalo jít studovat vysokou, rychle jsem takové sobecké myšlenky a plány zavrhla.



Nikdy jsem však nechápala, proč se tak chová, protože moji rodiče vydělávali mnohem víc, než mnozí jiní rodiče, kteří museli mockrát otočit každou korunu, aby svým dětem mohli něco dopřát, a přesto jim to nikdy nevyčítali.



To tatínkovo: „ A co bys ještě chtěla? Vždyť máš všechno. Ukaž mi jiný haranty, co maj to co ty. Vozíš si prdel v pořádným autě, v ledničce máš tři prdele žrádla, každej rok jedeš na dovolenou ….,” mě vždycky rozplakalo.



Pokaždé, když jsem se pokoušela svým rodičům vysvětlit, že si sice velmi vážím toho blahobytu, ale že bych to všechno raději vyměnila za….., křičel tatínek: „Když se ti u nás nelíbí, táhni z mýho domu!“



Bolelo mě srdce, když jsem viděla, jak jsou rodiče mých spolužáků na svoje děti hrdé, jak jim drží palce a povzbuzují je k dalšímu studiu, zatímco moji rodiče nikdy neviděli ani moje maturitní vysvědčení.



Přísahala jsem sama sobě, že moje děti tohle nikdy nezažijí.



I když podmínky, v nichž jsem svoje děti vychovávala, nebyly vždycky růžové, párkrát jsem si sáhla hodně hodně na dno a moje děti neměly vždy všechno, co by si přály a po čem toužily, vychovávala jsem je s láskou a porozuměním.



I po rozvodu, kdy nás jejich otec připravil o všechno, se mi podařilo, zajistit jim opět rodinu a zázemí.



Po letech z těch malých dětí vyrostli mladí muži, kteří již vědí, co chtějí v životě dokázat, a co proto musí udělat. Ale především vědí, jak moc jsem na ně hrdá a že ve mně mají oporu.



Samozřejmě všechno stojí peníze – a děti především.



Živit dva dospívající studenty střední internátní školy není dnes žádná legrace, a proto jsem v souvislosti s nástupem mého mladšího syna do prvního ročníku, požádala otce svých synů, zda by mi mohl finančně přispět na pokrytí jejich potřeb (výživné ve výši 1.700,-Kč nepokrývá ani čtvrtinu nákladů), alespoň tak, že mi doplatí částku, kterou mi již půldruhého roku dluží na běžném výživném.



Otec nejenom, že mi dluh dosud nezaplatil ani jinak nepřispěl, ale ještě našemu synovi, den před jeho nástupem na střední školu, předložil vyúčtování (které jsem mu zaslala a které rozhodně nebylo určeno zrakům našich synů), aby si zkrátka ten náš klučina uvědomil, jak moc peněz nás stojí.



Moc mě mrzí, že i když jsem sama sobě přísahala, že moje děti tohle nikdy nezažijí, nedokázala jsem tomu zabránit.



A moc bych si přála, aby jednou moji rodiče i otec mých dětí pochopili, že jsme to byli my sami, kdo se rozhodl pořídit si děti. A je proto naší povinností vychovávat je s láskou, zajistit jim šťastné dětství a dobrou budoucnost, aby jednou ony, to samé, mohly dát svým dětem.



Peníze jsou v životě bohužel důležité hodně, ale, myslím, že ne tolik, aby se kvůli nim trápily naše děti. A už vůbec si nemyslím, že máme právo ve svých dětech vyvolávat výčitky svědomí za to, že se nám narodily.



Jestliže totiž my budeme dávat najevo svým dětem, jak moc jsou nám na obtíž, nemůžeme se potom divit, že to jednou dají najevo ony nám.



Jitka Gotterová
Žádné komentáře