Narodil se první syn, pak druhý. Koupili s mužem malý domeček, do něhož bylo potřeba investovat mnohem více peněz, než se původně zdálo. Aby ušetřili, snažili se většinu prací udělat sami, tedy především ona, protože on chodil do práce, aby měla rodina z čeho žít. A tak přesívala písek, betonovala, zdila, štukovala, vymalovala celý dům, ušila závěsy, záclony, povlečení, dětem oblečení, udělala rodině útulný domov. Manžel se věnoval svým koníčkům, protože život je prý příliš krátký na to, aby člověk jenom pracoval. Ona neměla ani pračku a prala prádlo v dětské vaničce na zahradě.

Rodina se neustále potýkala s nedostatkem peněz(mateřská činila 1900,-) a tak se rozhodla jít do práce i přesto, že mladšímu chlapci bylo teprve dva a půl roku. Šla pracovat do kravína, což nebyla práce podle jejích představ, ale chtěla manželovi pomoci s příjmy. Do práce chodila v jednu v noci, aby se vrátila ještě před tím, než manžel odjede do práce a odcházela opět odpoledne, když se muž vrátil, aby pohlídal děti. Byla uštvaná, unavená s kruhy pod očima a smrděla kravínem. Co s takovou ženskou?

Rodina se po nějaké době rozpadla, on si nechal dům, ona děti.

Začala znovu, znovu od samého začátku.

Klukům bylo šestnáct a třináct, když poprvé požádala o zvýšení výživného, těch patnáct stovek na každého bylo strašně málo, už se z toho opravdu nedal utáhnout internát, kroužky, knížky, počítače a vše, co je v dnešní době, pro děti tohoto věku samozřejmostí.

Manželku jejího bývalého manžela, která v době, kdy Jana dřela na domě, do něhož se ona pak nastěhovala, studovala vysokou, samozřejmě tato skutečnost naštvala.

A tak Janě poslala několik roztomilých mailů, v nichž jí sdělila, jaký je póvl, nevzdělaná blbka bez vysoký, která utírala kravám prdele nebo dělala pořádek v regálech(prodavačka). Napsala jí, že je blbá kráva, která neumí ani pořádně vyprat prádlo, o čemž svědčí ty šíleně zaprané ručníky(které zůstaly v domě ještě z dob, kdy je Jana prala na valše bez možnosti šoupnout je do automatické pračky) a že jí, paní překladatelce s vysokoškolským titulem, která si může dovolit koupit nový nábytek jak do obýváku, tak dětského pokoje, nesahá Jana ani po kotníky a ujistila ji, že její děti od nich neuvidí ani halíř.

Tak nevím, kdo komu sahá nebo nesahá ani po kotníky, ale říkám si, jestli je víc ženská, která umí vzít za práci a nepřemýšlí o tom, není-li pod její úroveň, která umí zedničit, šít i vařit a vychovala dva kluky

nebo

Paní překladatelka s titulem, která se klidně nastěhuje do domácnosti, kterou vybudoval někdo jiný, utírá si zadek do zapraných ručníků, které tam nechala její předchůdkyně, klidně spí v jejích cíchách a její dcera si hraje s hračkami, které ona koupila za těžce vydřené peníze svým synům. Ženská, která neumí uvařit ani krupicovou kaši a neustále jenom leží v knížkách, což jí za nedlouho vynese další titul.

Každý jsme prostě jiný, každý máme jiné možnosti, priority, cíle.

Každý jsme osobnost jedinečná a neopakovatelná, tak proč se pořád s někým srovnávat?

Jitka Gotterová