Jitka Gotterová

Moje články

Modlitba za sežraného psa i to ostatní

Už je tomu víc jak deset let, co jsem poznala Fandu. Já měla tenkrát čerstvé zkoušky z myslivosti a začala jsem vést kroužek pro děti u nás na vsi. Fanda byl nimrod už hezkých pár let a vedl myslivecký kroužek pro děti v sousední vsi, a tak mi navrhl, abychom ty naše zájmové činnosti spojili. Souhlasila jsem.
Spolupráce s Fandou byla báječná, byl skoro tak vtipný jako já, dětí v kroužku nám přibývalo a vyhrávali jsme kdejaké soutěže. Pořádali jsme spoustu výletů a organizovali letní tábory. Naše drahé polovičky si občas ťukaly na čelo nad našimi dětinskými nápady, ale nás to bavilo.

Scházeli jsme se několikrát týdně, abychom naplánovali a připravili nové akce, buď u nás doma, nebo u Fandy. Když přišel Fanda k nám, většinou jsme toho moc nevymysleli, páč můj manžel obyčejně vytáhl flašku domácí slivovice, a jak do dopadlo, si asi dovedete představit.

U Fandy jsme se scházeli jen tehdy, pokud u nich doma Fandova manželka Miládka neorganizovala zrovna zpívánky. Miládka byla členkou klubu katolíků, který založila a jako nejvíce ortodoxní byla jakousi nejmenovanou šéfkou. Celý jejich byt byl vyzdoben kříži a obrazy svatých, ale v kuchyni měli vždycky bordel, jako v tanku a člověk se skoro divil, že mezi tou hromadou špinavého nádobí a různých zbytků a nedojedků už neřádí nějaká ta zvířátka. Miládka holt pro samé modlení neměla na domácnost čas.

Fanda je zapřisáhlý ateista, a když se ho zeptáte, jestli je něco, v co skutečně věří, odpoví vám, že věří tomu, že pokaždé když vám upeče jezevce, budete se oblizovat až za ušima, aniž byste věřili tomu, že je to opravdu jezevec. Má na to prostě svůj recept.

Činnost klubu katolíků mi nejlépe popsala jedna, tehdy již bývalá, členka takto: „To se vždycky všichni sejdou u někoho doma a pak se povídá, zpívají se písničky s náboženskou tématikou a mezitím se všichni modlí. Všichni samozřejmě slušně a s rozvahou hovoří, kromě mě, takže když jsem třeba řekla: Na to se vyser, byli všichni pohoršený až do prdele a odsoudili mě, jako těžkého hříšníka. Nejhorší na tom je, že se všichni chovaj hrozně nepřirozeně. Když se vítají, nebo se loučí, objímají se, pevně si tisknou ruce a vysloví s upřeným pohledem do očí to svoje ahoooj a stále hovoří spisovnou češtinou. No, a když zpívánky skončí a všichni se rozejdou, mluvěj zase tak, jak jim zobák narost a vzduchem lítaj hovna i prdele jen to hvízdá.”

Denisa v klubu nebyla vítaná nejenom proto, že mluvila sprostě, jako dlaždič, což bylo už samo o sobě tak nějak málo boží, ale ještě ke všemu říkala věci tak, jak to sama opravdu cítila, prostě bez přetvářky. Byla sice silně věřící, ale svá, což by znamenalo, že by se chudák v tom svým životě umodlila.

Návštěvy u Fandy a rozhovory s Miládkou byly hrozně fajn. Představte si, že si Miládka vlastnoručně vyrobila růženec z mušlí, což bylo zajímavým zpestřením jejích motliteb. Nabídla mi, že mi vyrobí také takový, ale protože se nemodlím, nebo jsem měla dojem, že k modlitbám typu: „Pane Bože, ať už konečně přestane chcát,” růženec nepotřebuji, odmítla jsem.

„Představ si, že Franta jí psy,” vybafla z ničehož nic Miládka, upřela na něj vyčítavý pohled a dodala: „No jen ať to o tobě ví.” „Cóó,” vyhrkla jsem a zahleděla se na něj. Jeho slova: „Ale né naše,” jsem ignorovala a pravila: „Být tvojí ženou, tak ti nedám už ani pusu a ještě se s tebou rozvedu, čuně jedno.”

Jenomže Miládka moc rozvodem vyhrožovat nemohla, nejenom proto, že je katolička, ale také proto, že se právě chystala dostat svého manžela do kostela, aby si řekli své ano také před Bohem, protože když se před dvaceti lety brali, tenkrát ještě nebyla věřící, oddával je na městském úřadě starosta a Bůh u toho nebyl.

A tak se Miládka za to čuně Fandu alespoň modlí, ale kolik zdrávasů či otčenášů je za sežraného psa vám nepovím, to byste se museli zeptat jí.

Jednou, když odjela Miládka s jejich třemi dětmi a ostatními katolíky k moři za odpočinkem a pro další mušle na růženec, požádal mě Fanda, jestli bych mu nepomohla tak trochu přeorganizovat pokoje jejich dětí, že by je chtěl mile překvapit, až přijedou. Měla jsem trochu obavu, zda by se neměl raději nejprve poradit se ženou, ale trval na svém a já si říkala, že je to vlastně pro dobrou věc, tak proč ne, pomáhat se musí.

V jejich bytě si člověk připadal, jako v kostele, ale v celém domě nebyla jediná útulná místnost. Děti neměly v oknech ani záclony či závěsy, nebo poličky a jejich pokoje byly studené a neosobní. A tak jsem několik dní šila závěsy a ve stejné barvě potahy na křeslo, drhla špinavé koberce, myla okna, a protože do pokoje jejich nejstaršího potomka bylo potřeba přivézt a položit koberec nový, zapřáhla jsem i svého manžela. Ve třech nám práce pěkně odsejpala a Fanda už se nemohl dočkat, jak bude jeho rodinka překvapená.

Děti byly naprosto nadšené svými vyladěnými pokojíčky a Miládka se neprojevila, páč asi byla unavená z dlouhé cesty. O několik dnů později mi zavolala, jestli bych nemohla přijet na kafe, že se mnou potřebuje mluvit. Napadlo mě, že mi asi bude chtít poděkovat a byla jsem rozhodnuta trvat na tom, že za ty závěsy a potah na křeslo nic nechci, že mě těší, že jsem mohla jejím dětem udělat radost.

Své díky začala Miládka slovy: „Řeknu ti to na rovinu” a pokračovala slovy, že mě nenávidí, že mě nemůže už ani vidět, že jsem neměla právo udělat jejím dětem takovou radost, že nemám právo rozhodovat o tom, v jakém prostředí budou žít její děti a než jsem stačila doříct: „To Fanda, to von….,” pokračovala slovy: „Přestaňte z nás dělat blbce” a poté, co jsem na ní nechápavě vykulila oči, dodala: „Ze mě a z tvého muže, myslíš, že nevím, že s Frantou spíš?”

A tak jsem zase jednou měla možnost ověřit si, že stále platí ono: „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán” a Miládce vysvětlila, že se mýlí, že jsem Fandovi pomáhala i s mým manželem, ale že se pro klid její duše s Fandou již nebudu stýkat. Miládka pokývala hlavou a bez jediného slova díků či omluvy jsem chvíli na to nasávala čerstvý vzduch před jejich vchodovými dveřmi.

Jestli něco fakt nesnáším, tak když mě někdo obviní z něčeho, co jsem neudělala.

Tak to byl můj první velký zážitek ze setkání s hluboce věřícím člověkem s citlivou duší a napadlo mě, že ti katolíci projevují tu lásku k bližnímu svému nějakým divným a pro mě nepochopitelným způsobem.

Jenom doufám, že se za mě Miládka alespoň pomodlila.

Kolikrát už mě napadlo, jak oni ti katolíci vlastně vědí, kolik mají dát těch modlitbiček, za ten který hřích.

Například, když se takový katolík vyzpovídá ze svých hříchů, jak on ten kněz vlastně ví, jaké má dát tomu hříšníkovi rozhřešení a jaké modlitby ty jeho hříchy odčiní? To má na to ten kněz nějaké boží tabulky, nebo jen tak střílí od boku na základě letité praxe?

To by mě fakt zajímalo.

Jak to v té církvi vlastně chodí a o čem to náboženství je, mne velmi zajímavě poučil před pár dny, také hluboce věřící katolík, lidumil a bloger pan Jiří Stodola, tak poslouchejte:

„Podle katolické doktriny je možné se vyhnout časnému trestu určitým Církví předepsaným úkonem. Kdysi spojovala Církev možnost získání odpustků i mimo jiné finančním darem na podporu církevních projektů (stavba chrámu atd.), tato praxe byla kritizována a nakonec opuštěna jako matoucí. Odpustky je možné v Církvi získat neustále a to i určitou aktivitou ve prospěch Církve k níž náleží každý katolický křesťan. Nic zločinného na tom není.

Ojedinělé zločiny jednotlivců, se kterými nemám nic společného, mne nezajímají.

Křesťanství jako doktrína za žádné zločiny nenese odpovědnost, zločinu se dopouští jen ten, kdo ve skutečnosti křesťan není, i když to tvrdí, proto odpovědnost nesou jen jednotlivci.”

Tak mám dojem, že to křesťanství chápu čím dál tím méně.

Pokud se zločinů dopouští jen ti, kdo ve skutečnosti křesťany nejsou, i když to o sobě tvrdí, pak se tedy skutečný křesťan zločinů nedopouští a není mi jasné, proč a za co by měl mít možnost získávat od Církve odpustky.

Vždycky jsem si myslela, že správný křesťan a katolík miluje bližního svého a nehřeší ani slovem, takže jsem poněkud zaskočená výroky pana lidumila v diskuzích pod jeho články: „Forrest je především blbej. Neblijte na webu. Blijte doma na záchodě. Neotravujte vy nesebevědomé monstrum,” nazývá slušné lidi Hitlerem (také jsem k němu byla přirovnána) či mne roztomile nazve truhlíkem, nebo utvrzuje diskutéra, že pokud by si založil vlastní blog, byla by to jedna obrovská taškařice a nediví se tudíž, že ho nemá. Poté publikuje článek o tom, jak lze VŽDY nahradit negativní a neslušná slova, slovy pozitivními a slušnými. Fakt boží!

Tak tohle naučila Církev Miládku i pana Stodolu? Necitlivě někoho obviňovat na základě vlastních domněnek? Podceňovat lidi, urážet je a ponižovat jenom proto, že se neztotožňují s jejich názory?

Nemůžu si pomoci, ale mně tohle náboženství připadá povrchní a neupřímné a nehodlám své hříchy (často kleju a občas jsem sprostá – jenomže nevynadejte „Ty svině jedna” cihle, která vám zrovna spadne na malíček) vykupovat nějakými modlitbami a odpustky.

Jsem člověk věřící.

Věřím, že nic se neděje náhodou. Nevím, zda to čemu věřím, se dá nazvat osudem, ale rozhodně věřím v reinkarnaci a karmické zatížení a tudíž se domnívám, že vše, co se nám v životě přihodí není žádná náhoda, ale jakási zkouška, neboli příležitost nějakým způsobem se se vzniklou situací vypořádat. To jakým způsobem se nám to podaří určuje nejenom kvalitu našeho současného života, ale i toho příštího. Na mé cestě životem je mým nejcitlivějším rádcem moje srdce. To ono mi radí, co je správné a co ne. Naslouchám mu, bezmezně mu důvěřuji a nepotřebuji se řídit pravidly Církve.

A jestli je Bůh, jakože asi jo, jednou nám za ty naše hříchy nakope zadnici všem, ať už jsme si za ně koupili odpustky a modlili se, nebo ne.

Boha máme ve svém srdci každý a budeme-li s ním chtít skutečně rozmlouvat, můžeme tak učinit kdykoli, i bez Církve.

Tomu teda věřím zase já. Jitka Gotterová

Poslední komentáře
07.06.2016 20:49:41: eu amb s счево погоготать :-D půjčky bez osobního účtu
07.11.2009 11:37:19: Zajímavý článek. Jsem bývalá katolička. Patřím ke kritikům spousty přehmatů různých církví a nabožen...