Jitka Gotterová

Moje články

Nejsilnější zážitek

O tom, jak se člověk může přetrhnout, aby zajistil dětem co nejkrásnější zážitky a jak málo přitom stačilo.

 
 

   S kamarádem Michalem jsme již několikátý rok organizovali letní pobytový tábor pro děti a protože se na něm dětem líbilo, každý rok nás bylo víc a víc. Dětí bylo pětašedesát a s vedoucími, praktikanty a kuchařkou dohromady osmdesát, a to už není jen tak.

   Za pár korun jsme si pronajímali každoročně bývalý statek, v němž byla perfektně vybavená kuchyně, což bylo pro takové množství lidí nezbytné.

  

   Každý rok nás poctila návštěvou kontrola z hygieny, takže jsme se snažili zajistit vyhovující podmínky, tak jak to stanovily normy, což znamenalo mít na určitý počet dětí, určitý počet umyvadel a toalet, což byl největší problém. Umyvadla mohla být i plastová a voda se do nich čerpala z barelů, ale záchod se jen tak nevyrobí.

    Přivezli jsme dvě kadibudky, které jsme si vypůjčili, ale stejně to bylo málo, takže jsme vyrobili latrínu, jejíž zástěnu tvořilo na všech stranách zavěšené plátno a která sice zcela nevyhovovala požadavkům, ale dohodli jsme se, že těm paním od hygieny řekneme, že to jsou záchody jenom pro vedoucí a že tam děti nechodí.

   A tak když paní hygieničce neseděly ty počty toalet na počty lidí, ujistili jsme jí, že tyto toalety jsou určeny pouze pro děti a že „my vedoucí máme vyrobenou, latrínu támdle a tam děti nechodí, tam chodíme jenom my, " což ve skutečnosti nebyla samozřejmě pravda, protože každý z účastníků tábora použil záchod, který byl zrovna volný, aniž by přemýšlel o tom, pro koho je určený.

   Nicméně paní hygienička trvala na tom, že si ten záchod „co ho používají jenom vedoucí " chce prohlédnout. Já s kolegou Michalem a zdravotnicí Mirkou jsme jí tedy doprovodili k latríně, a když jsem odhrnula plátno „ na zemi u latríny  leželo hovno jako cep," což bylo o to více trapné, když jsme si uvědomili, že jsme před chvílí tvrdili, že sem chodí jenom vedoucí.

   Hygienička vytřeštila oči a „ co, co, to ...", než však stačila cokoli říct, Michal prohlásil: „ No co, to jste ještě neviděla hovno? "   

    Děti tvrdily, že si tam odskočil tříletý syn zdravotnice Mirky, což ona kategoricky odmítala, protože „Takový veliký hovno, přece nemůže udělat takový malý kluk " tvrdila, ale ukázalo se, že může.

          Dostali jsme pět set korun pokutu za hovno a do konce tábora jsme při vzpomínce na tento zážitek řičeli smíchy.

   Když si pak rodiče vyzvedávali své ratolesti a ptali se, jak se jim na táboře líbilo, dmuli jme se pýchou a očekávali, že budou děti vyprávět všechny zážitky z těch báječných her, co jsme pro ně připravili, ale k našemu úžasu vyprávěly všechny do jednoho - o hovně.

A jaké z toho plyne ponaučení pro nás vedoucí ? „Jestli ono není lepší se na to příště vys... ".

           

                                                                                                                   Jitka Gotterová

Žádné komentáře