Čas od času zajdu na pokec ke své staré kamarádce Martě, která bydlí kousek od nás. Žije ve svých tři a sedmdesáti letech v polorozpadlém malém domečku úplně sama. Ovdověla již před pětadvaceti lety(žádný další vztah neměla) a o svém muži, stejně jako o dceři, která žije v cizině a jezdí za ní jednou do roka či sourozencích s nimiž se již léta nestýká, jsem ji nikdy neslyšela mluvit špatně.

   Pokaždé, když mě vidí, rozzáří se jí oči radostí a prohlásí s lehkou výčitkou v hlase: „Čekala jsem tě už minulý týden," nebo „Už jsi tady dlouho nebyla" a rychle dodá: „Ale to nevadí, já ti nic nevyčítám. Vím, že máš moc práce." Někdy na ní dolehne samota a po tváři se jí kutálejí slzy jako hrachy, ale neztěžuje si.

Slovy: „Dobré ráno Vladimíre" zahájí každý den a upře ten svůj láskyplný pohled směrem k nočnímu stolku na němž stojí urna s popelem jejího manžela a vyšisovaná umělohmotná růže a večer mu popřeje dobrou noc.

   Z důchodu jí moc peněz nezbývá a často nemá ani na chleba a tak jí sem tam donesu oběd, ale musím tak, aby to neviděli sousedé, protože by si mohli myslet, že nemá co jíst a jak by potom vypadala její dcera. Nabídla jsem jí, že její dceru požádám, aby jí nějaké peníze poslala, ale ona ne, to prý raději umře. Ta stará dobračka k níž nebyl osud nikterak milosrdný má v srdci tolik dobra a pochopení, že mě to pokaždé dojímá a říkám si: „Škoda, že taková není moje maminka, která mi neustále něco vyčítá."

   Často přemýšlím o tom, že právě nejméně pochopení a porozumění pro sebe mají lidé, kteří jsou si nejblíže a neznám snad jedinou rodinu v níž by nepanovaly nějaké nesváry.

   „Líp vyjde člověk s cizíma, než s vlastníma. To mi věř," pravila nedavno moje kolegyně, která se léta nestýká se svojí sestrou kvůli dědictví. Moje kamarádka zase nejezdí ke svým rodičům když je tam její bratr s rodinou, protože jeho žena před lety prohlásila, že má hloupé dítě. Jinou mojí kamarádku zase nemá ráda její sestra a vyčítá jí, že je u rodičů oblíbenější a tak těžce nesla i skutečnost, že by měla porodit o tři týdny déle než jejich oblíbená dcera, že si nechala udělat císařský řez tři týdny před plánovaným porodem, jenom aby její dítě bylo prvorozené. U našich sousedů bývá zvykem, že se tam všichni poperou až teče krev a situaci musí urovnat policie. Stará Šimůnková pro změnu vydědila jednoho ze svých synů, protože se naštvala, že se i přes její nesouhlas oženil s tou „blonďatou courou" a Krupičkovi vyhnali svojí dceru z domu, protože přerušila vysokou a tím pádem z ní nebude inženýrka a jak teď oni budou před lidmi vypadat.

   Ani u nás v rodině to není a nikdy nebylo nikterak ideální. Když ještě žila moje babička Anička, maminka mojí maminky, hádaly se ty dvě téměř bez přestání. Babička tvrdila, že byla maminka už od mala sobecký zmetek po svém otci a maminka zase trvala na svém, že je babička notorická lhářka a že dědeček raději umřel, než by se s ní trápil. Babička pocházela tuším z jedenácti sourozenců, takže má moje maminka spoustu sestřenic a bratranců a celá tahle početná rodina se scházela většinou pouze na svatbách a na pohřbech, kde si obyčejně vjeli do vlasů a jeden druhého obviňoval z vypočítavosti, nenažranosti, trumfovali se kdo má chytřejší děti a větší majetek a uráželi kdo má debilnějšího zeťáka či snachu.

  Jakousi ironií osudu je, že nejlépe na tom byl vždycky nebožtík, nejenom proto, že se toho nedožil, ale především proto, že se většinou ctilo pravidlo: „O mrtvých jen dobré" a ne jinak tomu bylo i o pohřbu babičky Aničky. Já a moje sestra jsme poprvé v životě viděly pohromadě ty naše příbuzné a během chvilky jsme věděly, kdo měl naší babičku doopravdy rád a kdo naopak lásku předstíral, kdo kdy o ní co řekl nebo neřekl, čehož jsme měly po chvíli plné zuby a přemýšlely o tom, co se takhle vypařit, ale protože jsme měly obavu, že by to bylo nedůstojné a protože jsme babičku měly obě rády i přesto,že jen málokdy mluvila o někom hezky, zůstaly jsme.

   Můj tatínek se nikdy k babičce, své tchýni, nechoval pěkně a pamatuji si, že jí nikdy neřekl jinak než baba či čarodějnice (ty hanlivější výrazy vynechám) v čemž ho maminka podporovala a vždycky se postavila proti své matce a neustále jí vyčítala kdeco a když jsem se jí pokusila bránit, dostala jsem vynadáno.

   Dnes mluví moji rodiče o babičce jen hezky a přesto, že si moje babička přála býti rozptýlena na poli za domem v němž vyrůstala a odmítala jakoukoli pietu, nechala moje maminka na místě rozptylu udělat žulovou destičku u níž oba moji rodiče týden co týden truchlí a s láskou jí tam nosí květiny.

    Maminka mi již několikrát vyčetla, že svoji mrtvou babičku u žulové destičky nenavštěvuji a postěžovala si, že ona sama určitě dopadne jako teta Máňa a bratranec František o jejichž hroby se jejich děti vůbec nestarají, za což by se měly stydět. Naštěstí však moje hodná maminka nosí od smrti babičky květiny i na hrob tety Máni a Františka a kritizuje jejich děti za to jací jsou to bezbožní neřádi (stejně jako já).

   Již mnohokrát jsem měla chuť upozornit ji na to, že je sice hezké, že začala mít svojí maminku ráda alespoň po její smrti a že nepovažuji za nikterak šlechetné, když nosí květiny na hroby svých příbuzných, s nimiž se nestýkala, jen proto, aby mohla kritizovat jejich děti, zatímco svému otci, mému milovanému dědečkovi na hrob květiny nenosí údajně proto, že s ním měla babička těžký život a tak si je nezaslouží.

   Neřekla jsem jí nic, protože jí nechci ublížit, ale ani nezačnu chodit na hřbitovy jen proto, že se to sluší. Svojí babičce i dědečkovi, a zvláště jemu, věnuji často svoje vzpomínky na krásné chvíle, které jsem s ním měla možnost prožít a ve svých myšlenkách jsem s ním stále, protože pro mne tenhle člověk neumře nikdy.

    Již od nepaměti se zřizují hřbitovy jako místo, kam chodí lidé truchlit a kde mohou vyjádřit úctu k zesnulému.

    Když však vidím svojí maminku, mám někdy pocit, že hřbitovy tu nejsou ani tak pro ty mrtvé, ale především pro ty živé, kteří si uvědomují, že prostě něco nestihli říci, udělat nebo napravit a snaží se ulehčit svému svědomí či naopak odpustit alespoň péčí o hrob. Každý z nás má své důvody proč na hřbitovy chodí či nechodí, ale nikdo z nás nemá právo kritizovat toho druhého, protože jsem přesvědčená o tom, že kdovíjaké mohyly a honosné kytice na hrobech vypovídají mnohé spíše o finanční situaci rodiny zemřelého a rozhodně to neznamená, že: „Tady leží člověk, jež byl opravdu šťastný."

   A až umřu já, nechci aby moji synové nosili kytky na hrob s ostatky mého těla, ale přeji si, aby mi dovolili býti v jejich mysli, aby mi věnovali svoje vzpomínky. Vzpomínky na to, jak se nám spolu krásně žilo.

  Nejdůležitější je nepropásnout v životě ani jeden jediný okamžik, kdy tomu druhému můžeme říci: "Mám tě rád"