Dnes se rodí děti rodičům mezi třicítkou a čtyřicítkou, pominu-li ty osmdesátileté tatínky, kteří byli kdysi opravdovou raritou a lidé si říkali, je-li to vůbec možné a pochybovali o tom, zda-li takový člověk skutečně ještě „může". 

Dnes (v dobách Arginmaxu) je to jevem naprosto běžným.

Počnout dítě ve středním věku, či na sklonku života přináší samozřejmě jisté výhody především materiálního charakteru. Rodina je zajištěna. Má, kde bydlet, nemusí se tísnit v jedné místnosti, kterou jí přenechali rodiče po dobu, než si zajistí vlastní bydlení, děti mají již od narození vlastní pokoj, soukromí. Není třeba obracet každou korunu a přemýšlet, jestli zbyde na plíny, dítě nemusí nosit botky po svém starším sourozenci a maminky si mohou klidně zajít na kosmetiku, pořídit gelové nehty, či koupit nějaký ten hadřík a mohou si prostě dovolit myslet i na sebe.

O co jsou však tyto děti ošizeny, jsou společně strávené chvíle se svými prarodiči.

Pamatuji si, jak mě babička Anička vyzvedávala ze školky, cestou jsme se zastavily v parku, sedly si na lavičku a babi vytáhla z tašky čerstvý rohlík a krájenou imitaci. Jak já tyhle chvíle milovala. I když babička byla spíš taková „černá kronika" a z jejího vypravování šel mnohdy mráz po zádech, vydržela jsem ji poslouchat celé hodiny.

Děda Štěpán byl pravý opak. Byl to člověk nátury veselé, jinými slovy, byl pro každou špatnost, jak mu často babička vyčítala. Děda si však z babiččiných výčitek nikdy nic nedělal a pokaždé pravi: „Ale maminko..."

Děda se mi často a rád věnoval, hráli jsme různé hry. Jednou jsem byla nejlepší plavkyně Dufkyně a skákala jsem z dědovy postele přímo do vody, a protože jsem často zapomněla, že linoleum není opravdová voda, končilo to různými úrazy - vymknutým kotníkem, spáleninou na předloktí či vykloubeným ramenem. Podruhé byl děda král, já byla princezna a promenovala jsem se v babiččiných šatech po bytě a děda křičel, že jsem princezna Serepecky. Když viděla babička ty vykramařené věci se skříně, dostali jsme vynadáno, ale stejně jsme to příště udělali zas.

Dědeček umřel, když mi bylo deset roků a já nikdy nezapomenu na chvíle strávené s ním, na princeznu Serepecky. Stýská se mi, moc. Mít takového dědu bylo pro mě obrovským štěstím.

Moji rodiče začali v devadesátých letech podnikat a své firmě věnovali všechen svůj čas a úsilí. Do předčasného důchodu šli v době, kdy můj starší syn studoval prvním rokem na střední internátní škole. Dnes si nemají co říct.

A zatímco rodiče i prarodiče chodí do práce, péči babiček a dědečků, jejichž vypravování jsme v dobách svého dětství naslouchali se zatajeným dechem, nahradily počítače, u nichž tráví naše děti většinu svého volného času. Jsou však spokojené, protože netuší, o co přicházejí.

Jak moc bych dala za to, být alespoň jeden den, jednu hodinu, okamžik, princeznou Serepecky.

Jitka Gotterová