Jak už to tak na těch vesnicích bývá, moc kulturního vyžití tady člověk nemá.

   Nejsou tady kina ani divadla, což upřímně řečeno většině obyvatel nikterak neschází, a když, vyjedou si kultury chtiví jedinci jednou za rok do Prahy na muzikál, což obyčejně organizuje místní obecní úřad. Málokdy se však podaří naplnit autobus a mnohem oblíbenější jsou u místních obyvatel výlety do Polska. Nákupní horečka zachvátí polovinu obyvatel ženského pohlaví a to zejména v období předvelikonočním a vánočním.

     V těchto obdobích bývalo u nás v hospodě vždycky plno, protože obyvatelé mužského pohlaví tak nějak nedokážou se svými manželkami sdílet tu ohromnou radost z výhodných nákupů velikonočních kuřátek, proutěných košíků, neskutečně levných čokoládiček a bonbónů pro koledníky, nebo svítících Santa Klausů, vánočních ozdob na stromeček, či krajkových ubrusů a deček s vánoční tématikou a považují návštěvu hospody za mnohem lépe investovaný čas i peníze (naštěstí pro mě).

   Téměř každý chlap bez rozdílu věku je však členem dobrovolného sboru hasičů a jsou na to všichni náležitě hrdí.

   Zpočátku se nás pokoušeli, mě i mého manžela, také naverbovat s tím, že budeme „cvičit" za jeden z místních sborů, ale nedali jsme se.

   Každá vesnice má zpravidla jenom jeden dobrovolný sbor hasičů, jednu hasičárnu a jedno auto, ale u nás je to jinak.

   Naši vesnici tvoří tak zvaně osm osad a všechny spadají pod obec Koněvy. Šest z nich má zhruba po pěti chalupách a v podstatě se tam nic neděje. Dvě zbývající jsou centrem veškerého dění a mezi jejich obyvateli panuje zvláštní rivalita. V Koněvech je obecní úřad, hasičárna, v níž je zaparkován hasičský vůz, nefunkční hasičská nádrž a budova, která kdysi sloužila po mnoho let jako škola a dnes je to obecní bytovka o šesti bytech.

   V Nevřelých je nová budova školy a k lítosti místního obecního úřadu, který její provoz stojí majlant, ji navštěvuje zhruba polovina žáků, než by bylo potřeba.

   Dále je tu zemědělské družstvo, zde pracuje většina místních obyvatel produktivního věku, sokolovna, kde se konají zábavy a všemi oblíbený maškarní bál, a jedna funkční hasičská nádrž a hasičárna, která v zimním období slouží jako úložiště venkovních laviček.

   A abych nezapomněla, za domem starého Kotrby je plácek, na němž se každoročně koná vystoupení dechovky.

   Organizátorem veškerých akcí je povětšinou obecní úřad nebo hasiči z Koněv a Nevřel. Předsedou koněvských hasičů je starosta a předsedou nevřelských hasičů místostarosta, takže oba sbory spolu musí chtě nechtě spolupracovat. Lidé, kteří to tu neznají, mají trochu zmatek v tom, jestli jsou hlavním názvem obce Koněvy nebo Nevřely, a tak se většinou, jako například v uvedení adresy školy uvádí: ZŠ Koněvy-Nevřely.

   Na vesnici odjakživa platilo, že nejvíce záležitostí se vždycky vyřešilo v hospodě u piva a nejinak tomu bylo i u nás. Koněvští obviňovali nevřelské, že jsou ostudou hasičů, protože nejsou schopni dostavit se k požáru řádně ustrojeni v nablýskaných uniformách, což pořádně dopálilo mladého Kotrbu, který pravil, že nejdůležitější je přijet k požáru co nejdříve a hasit a vůbec nezáleží na tom, jestli má na sobě uniformu nebo tepláky. Koněvští mu ale oponovali, že navléknout si uniformu je záležitost několika vteřin, na což mladý Kotrba reagoval slovy: „Ty vole, když máš hasit požár, rozhodujou i vteřiny."

   Upřímně řečeno, musela jsem se jako nezávislý pozorovatel a roznašeč piva v hloubi své duše přiklonit k názorům Kotrby a hlavou se mi honily myšlenky, že kdyby u nás začalo hořet, vůbec by mi nevadilo, kdyby ti hoši měli na sobě třeba jen trenýrky.

   Začátkem léta pořádali ti naši hasiči každoročně cvičení, které mělo prověřit kvalitu jednotlivých sborů dobrovolných hasičů z nejbližších přilehlých vesnic, ale ve skutečnosti šlo hlavně o to prověřit, jsou-li lepší koněvští nebo nevřelští.

   Celá akce se konala na návsi a já jsem měla možnost pozorovat to jejich blbnutí okny hospody. Tohle cvičení spočívá v tom, že se družstva (zvlášť muži, zvlášť ženy) reprezentující jednotlivé sbory dobrovolných hasičů snaží v nejkratší době zasáhnout vodou z hadice, kterou musí nejprve sešroubovat, daný cíl, který v podstatě symbolizuje hořící objekt. Lecjaký dobrovolný hasič by se asi při mém popisování této akce chytal za hlavu, ale já to zkrátka takhle vidím.

   Po vyhlášení vítězů se obyčejně všichni dobrovolní hasiči dobrovolně ožerou a celá akce končívá až nad ránem. Pro tentokrát se podařilo pro zpestření všem přítomným zajistit muziku i s dýdžejem, který si přivezl veškerou aparaturu a celý večer tady vyhrával na návsi hasičům zdarma. Přemluvila ho k tomu Verunka, která již léta cvičí za koněvské.

   Okolo půlnoci už měli všichni parádně upito a nevřelští hasiči měli pocit, že je na čase, aby se taky začalo hrát po jejich. Mladý Kotrba si to přihasil k miksážnímu pultu s několika cédéčky a pravil, že tam teď pustí něco pořádnýho, páč ty odrhovačky, co tu celej večer hrajou  koněvští, se už nedaj poslouchat.

   Jenže milému dýdžejovi se ani za mák nelíbilo, že by měl svoji drahou aparaturu, která je mimochodem zdrojem jeho příjmů, přenechat jakémusi opilému hasiči a řekl rezolutně: „Ne." Nabídl však Kotrbovi, že klidně bude hrát ta jeho cédéčka. Jenže to se Kotrbovi nelíbilo, skočil k aparatuře, vypnul hudbu a pravil: „Ty vole, to si jako myslíš, že tady nezvládnu hejbat těma čudlikama, jó?" V tom přiskočil starej dobrák Olda a snažil se Kotrbovi vysvětlit, že toho kluka, co jim tady hraje zadarmo celý večer, vůbec přece nebudou obtěžovat nějakými spory mezi koněvskými a nevřelskými a pravil: „Dyk von je nezávislej, dyk je z Prahy, můžeme bejt rádi, že nám tady hraje."  Jenže jak ztichla hudba a Olda s Kotrbou se proti sobě prsili, vyskočili ostatní hasiči z laviček a naběhli na pomoc. Ve vteřině začaly padat rány. Olda s Kotrbou se váleli po zemi, nejprve držel Kotrba Oldu pod krkem, pak se Oldovi podařilo nasadit Kotrbovi kravaťáka a koněvští řvali: „Ty cucáku jeden, to se nestydíš prát se s chlapem, co by mohl bejt tvůj táta?" Jenže nevřelští zase řvali: „Tak nemá provokovat," a náves se v mžiku změnila v bitevní pole.

   No rubali se chlapi zle. Každou chvíli se ozvalo tříštění střepů a bylo mi jasné, že jsem právě přišla o další ze svých půllitrů, které jsem neprozřetelně zapůjčila těm opilcům ven. Abych zachránila, co se dá, začala jsem rychle sbírat zbylé půllitry ze stolů a laviček a když jsem s nimi běžela zpátky, naskytla se mi opravdu pozoruhodná podívaná. V prostředku silnice se váleli v objetí starosta s Jirkou Vosáhlem, který sice chlastal první ligu stejně jako jeho manželka, ale v jádru to byl moc hodný kluk. No a tenhle moc hodný kluk klečel nad starostou a mlátil mu hlavou o zem a vůbec nereagoval na moje výkřiky, aby toho nechal.

   Odložila jsem rychle u výčepu posbírané půllitry a vyběhla na pomoc starostovi. Jenže když jsem tam doběhla, starosta už žádnou pomoc nepotřeboval, protože právě drtil Jirkův hrudník. Jirkova manželka chvíli řvala: „Nechte toho, jste jako malý kluci," ale odtrhnout se je nepokusila patrně proto, že měla sama problém s udržením rovnováhy, a tak se po chvíli odloudala směrem k bytovce. Nějaká dobrá duše za mnou si neodpustila uštěpačnou poznámku: „To by mě zajímalo, kterýmu fandila, dyž je píchá voba."

   V dálce jsem zahlédla reflektory blížícího se auta a běžela jsem na něj mávat, aby zastavil, protože mi bylo jasné, že ti opilci, co se bezhlavě rubou na silnici, by jen stěží stačili uskočit. Pán v červené škodovce zastavil, nalepil nos na čelní sklo a vytřeštil oči. Otevřel dveře a zeptal se, zda se tady někomu něco stalo. „To se ještě neví," odpověděla jsem, načež pán začal troubit. V tom okamžiku rvačka přestala a několik zkrvavených opilců upřelo své nepřítomné pohledy k autu. V tom někdo vykřikl: „Bacha chlapi, dyk tu jezděj auta," a všichni se pomalu odšourali stranou.

   K výčepu dorazili jako dva nejlepší kamarádi starosta s Jirkou a starosta pravil: „Dva rumy na mě," a Jirka na to: „Ty vole, to mě neser, todle platim já," a dodal: „A víš co, tak nám to dej eště jednou."

Jirka měl zkrvavené koleno a starosta orvanou celou ruku od loktu dolu, to jak se váleli po té silnici.

   Mladej Kotrba se někam zdejchnul a Olda byť měl také silniční lišej po celém těle, tvrdil pořád dokola, že o nic nešlo.

   Dýdžej dosbíral všechny zbytky aparatury včetně rozšlapaného mikrofonu a neprodleně odfrčel směr Praha. Verunka si objednala ferneta a pravila: „Tak jsme se rozešli."

   Druhý den se chlapi sešli v hospodě v plné sestavě, a že prý si to musí vyříkat. Kotrba se mi omluvil, že zapomněl včera zaplatit a pak pozval Oldu na panáka. Ten, rundu samozřejmě otočil, a stejným způsobem to vyřešili i všichni ostatní, a já měla tržbu jako o pouti.

   Koněvští ani nevřelští hasiči se v soutěži neumístili na prvním místě, takže i když jedni z nich byli přeci jenom lepší nevznikly ten den žádné větší hádky a mladý Kotrba pravil v legraci: „Však my vám to příště ukážem."

   Pravdou ovšem je, že když začalo u Veselých hořet, neukázali se u požáru ani koněvští ani nevřelští hasiči, páč měli nějaký zádrhel s autem a dorazili v podstatě po požáru.

   Jako první přijel dobrovolný sbor hasičů ze sousední vesnice a spolu s profesionálními hasiči odvedli skvělou práci. Veselým sice shořel dům na popel, ale podařilo se zabránit rozšíření požáru na sousední dům a stodolu plnou slámy.

   Koněvští i nevřelští nesli tento svůj nezdar dost těžce, někteří na sebe dokonce stihli navléknout uniformu a jako na potvoru v ní poletovali kolem porouchaného auta, zatímco jiní hasili. Ale pro tentokrát byli koněvští i nevřelští za jedno: potřebovali by nové auto.

Ukázka z knihy Lidé jsou různí

Jitka Gotterová