Společnost je šokována. Jsme zhnuseni.

   Politici jednají - vymýšlejí, jak formulovat zákony, jež by všechny tyto nekalosti jednoznačně zakazovaly. Zákaz interrupce, zákaz eutanázie, zákaz fyzických trestů dětí, zákaz, zákaz, zákaz,.....

Společnost je rozdělena. Jedni jsou pro, druzí proti a někomu je to všechno tak nějak lhostejné.

   Pominu-li lhostejnost, která je, dle mého názoru, tím nejhorším postojem, lze dát do jisté míry oběma zbývajícím skupinám za pravdu, neboť vždy se najdou pádné argumenty, jež zdůvodní ono pro i proti.

   Z hlediska morálního a etického je interrupce nepřípustná - s tím beze sporu nelze nesouhlasit, ale ptám se: „Co vyřeší její zákaz?" odpovím si: „Nic," protože ženy si tento zákrok nechají provést nelegálně, tak zvanou andělíčkářkou(vrátíme se o několik desítek let zpátky) a stát tak nejen podpoří další způsob nelegální výdělečné činnosti, ale pacientky tak budou ohrožovány na životech.

  

   Za daleko efektivnější způsob řešení tohoto problému považuji prevenci. Chybí jakákoli osvěta na ulicích, ve školách, v rodinách. Když jsem navštěvovala sedmou třídu základní školy, promítali nám ve škole „Potrat," abychom věděli o čem to je a mohu říci, že dodnes na ty otřesné záběry nezapomenu a sama bych jej nikdy nepodstoupila(ale jak se říká nikdy neříkej nikdy). Bohužel dnes se na školách takové filmy nepromítají a o možném riziku otěhotnění a způsobech, jak mu předcházet se nehovoří ani ve školách ani doma. Proč?

Děti školou povinné nevědí nic nejen o rizikách sexuálního života(mnohem méně se dnes hovoří i o AIDS), ale o životě jako takovém a mnohem více zkušeností mají, kterak pěstovat, sklidit a za dvěstěpade za gram prodat „zelený list."

Tady je potřeba začít vyvíjet aktivitu, protože jak praví jedno přísloví: „Co se v mládí naučíš,..." a je zřejmé, že ve dvaceti jim do těch zhulenejch hlav už nikdo nic nenatluče.

   Co se týká v současné době tolik diskutované eutanázie domnívám se, že by měl mít každý trpící člověk možnost ukončit své trápení a odejít z tohoto světa důstojným způsobem, neboť i pro rodinu představuje několikaměsíční pohled na utrpení blízkého člověka nepředstavitelná muka. Ne zřídka slýcháme v těchto případech „konečně umřel(a)bylo to vysvobození pro všechny" a rodina pak na místo vzpomínek na šťastné chvíle života s touto osobou vzpomíná na nekonečně dlouhé umírání. Všichni si jistě vzpomeneme na nedávný případ Francouzky postižené nádorem, jež nakonec využila eutanázie v jiné svobodnější zemi a její rozhodnutí nějaký zákaz nezastavil. A o tom to je.

   Ten, kdo z jakéhokoli důvodu eutanázii neschvaluje ji nemusí využít a může dobrovolně trpět. Umožněme, prosím, lidem dobrovolně trpět, ale nezakazujme jim dobrovolně netrpět !

  

   A že by mohla být eutanázie zneužita? Ano to by samozřejmě mohla, jako cokoli, cokoli na světě. Stejně jako může být zneužita moc veřejného činitele, stejně jako může být zneužit kuchyňský nůž k zabití, nedávno jsem viděla, že ke stejnému účelu může být zneužita i vidlička. Zneužita může být důvěra, láska, víra. Zneužity mohou být malé děti.

   Po té, co se provalilo otřesné týrání starých a nemohoucích lidí v zařízení LDN snaží se naši zákonodárci motivovat lidi k tomu, aby se o své nemohoucí příbuzné postarali sami. Mnozí se zaradovali, neboť teď svítá na lepší časy, dědit budou především ti, jež péči o své blízké prokážou. A tak staříci doufají, že se o ně děti postarají lépe, protože budou motivováni penězi.

Já však tvrdím, že kde není motivací láska, nezmůžou nic ani peníze.

   Ve vesnici, kde žiji je znám otřesný případ, kdy syn vystěhoval rodiče v jejich vlastním domě na půdu a museli lézt domů okny, aby syna a jeho rodinu neobtěžovali procházením společnou chodbou. Stará paní ze žebříku spadla a zabila se, pán zemřel několik měsíců po ní. Syn všechno zdědil - za tu péči si to přece zasloužil, no ne?

   Na druhou stranu s jakou láskou a péčí se budou jednou schopni o svojí maminku starat synové Kláry Mauerové a další týrané děti. Ty týrané děti, jež se například narodili rodičům, kteří je nechtěli.

   Problém není v zákonech, nejen proto, že každý zákon si lze vyložit několika způsoby a případně ho obejít.

   Problémem společnosti je nedostatek lásky, úcty a pochopení. Každý z nás jsme rychle hotovi s odsouzením čehokoli a kohokoli, ale jsme opravdu my samy, každý z nás, příkladem pro druhé, pro naše děti, pro děti našich dětí?

   Co člověk to názor, co člověk to úhel pohledu. Společnost jako taková nebude nikdy jednotná ani v otázkách interrupce, eutanázie, péče o staré a nemocné či fackování dětí. Postoj jednotlivce může být ovlivněn prostředím, intelektem, věkem či mnoha dalšími faktory, ale každému z nás bije v hrudi srdce, naučme se mu naslouchat a ono nás povede tím správným směrem.

                                                                                                    Jitka Gotterová