Rozhodla jsem se jet do Prahy vlakem, je to sice zdlouhavé, ale pohodlné, člověk si může ty tři hodiny v klidu číst a může se dojít i vyčůrat.

Přesto, že z Prahy pocházím, nebyla jsem tu už mnoho let, vlastně od té doby, co jsem se odstěhovala do jedné malé vesničky na severu Čech, tak asi pětkrát.

Vyřídila jsem, co jsem potřebovala a do odjezdu vlaku jsem měla dost času, abych si na Václavském náměstí dala buřta opečeného v přepáleném omastku s hořčicí a kusem chleba, a přišlo mi to tak nějak k chuti.

Nostalgicky jsem zavzpomínala na staré časy, kdy jsme tudy chodívaly s holkama ze střední, ještě jako náctileté, a nevynechaly ani jeden obchod.

Pomalu jsem se loudala k hlavnímu nádraží, byl ještě čas, jelo mi to až za tři čtvrtě hodiny, a tak jsem si řekla, že si dám na peróně v bufíku  ještě kafčo.

Usrkávám z plastového kelímku a jen tak čučim kolem a v tom se přede mnou zastavil nějaký pán a tak divně se pořád rozhlížel. Stál asi tak metr a půl ode mě a najednou, z ničeho nic, rozhalil baloňák....

Málem jsem si vylila kafe, protože mě přepadl strašlivý záchvat smíchu, jak jsem stará, tak tohle se mi fakt stalo poprvé. To už k nám ale přibíhal nějaký starý pán, co stál opodál, a tak to panáček zabalil a uháněl zas o kus dál.

Dědula hulákal „ to je přesně ono, todle potřebujou úchyláci úchylný, aby se ženská tomu jeho prckovi vysmála ".

Upřímně musím říci, že jsem si toho jeho „ prcka " ani nestihla pořádně prohlédnout, protože jsem se musela smát sotva jsem mu pohlédla do obličeje, vypadal totiž, jako by mu už přede mnou někdo za podobné představení zatleskal do tváří.

Když se mě pak doma manžel ptal „  tak co v Praze ? "

povídám 

„ ále mohla jsem vidět pimprlové divadlo, ale protože jsem tak blbá, že jsem se začala smát, hned jak se zvedla opona, viděla jsem kulové ".

Joj Praha !

                                                                                                                            Jitka Gotterová