Jitka Gotterová

Síla myšlenky

 

 

Věřím, že nic se neděje náhodou. Nevím, zda to čemu věřím, se dá nazvat osudem, ale rozhodně věřím v reinkarnaci a karmické zatížení a tudíž se domnívám, že vše, co se nám v životě přihodí není žádná náhoda, ale jakási zkouška, neboli příležitost nějakým způsobem se se vzniklou situací vypořádat. To jakým způsobem se nám to podaří určuje nejenom kvalitu našeho současného života, ale i toho příštího.

Otěže života máme jen a jen ve svých rukou.

 

 

Naši budoucnost si vytváříme právě teď, vytváří ji naše myšlenky.

 

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, že naše myšlenky nás zcela ovládají a to je potřeba změnit.

 

 

Každého z nás v životě potkalo něco nemilého, bolestného, co ovlivnilo náš pohled na svět.

Jestliže nám v životě někdo ublíží, je zcela logické, že na tuto skutečnost nějakým způsobem reagujeme, lépe řečeno naše myšlenky reagují, a to různými způsoby.

 

V první chvíli cítíme obrovskou bolest, která ovšem pomine a pomalu, ale jistě se mění nejčastěji v nenávist či sebenenávist, vinu, odpor, kritiku, touhu po pomstě, potřebu ublížit, nepřejeme druhým, co sami nemáme, závidíme.

Tohle všechno jsou mentální návyky, kterých je potřeba se zbavit, abychom sami sebe osvobodili.

 

Důležité je udělat tlustou čáru za minulostí, zbavit se ji a odpustit všem, kdo nám ublížili.

 

Jestliže to neuděláme a naše mentální návyky nás budou i nadále pohlcovat, začneme vidět všechny lidi kolem sebe v odstínech šedi a nedokážeme se ze života radovat naplno. Začneme nedůvěřovat sami sobě, začneme se podceňovat, začne nás nahlodávat svědomí, zda přece jenom neneseme určitý díl viny za to, co nás potkalo, přestaneme si vážit sami sebe.

 

Takový člověk už pak jenom kope kolem sebe a ubližuje a ubližuje a ono zadostiučinění, o které tu v počátku šlo nepřichází a nikdy nepřijde a výsledkem je absolutní sebedestrukce.

I když s takovým člověkem jsme, namísto nenávisti, schopni soucítit, nedokáže nikdo takovému člověku pomoci, dokud tento člověk nezmění způsob myšlení, dokud nenahradí nenávist, zášť a touhu po pomstě láskou.

 

 

Za prvé :

 

Abychom dokázali mít rádi druhé, musíme se nejprve naučit mít rádi sami sebe.

 

Toto je základní pravidlo – začít vždy u sebe.

 

V době, kdy si můj manžel našel jinou ženu jsem začala hledat příčinu sama u sebe. „Proč?” tuto otázku jsem si kladla snad tisíckrát za den a došla jsem k jasnému závěru „ jsem nemožná, tlustá, stará, ošklivá, žádný div, že si našel jinou”, sama sebe jsem pokořila, ponížila, degradovala jsem se na nulu a můj život se pro mě stal peklem. Nic mě netěšilo, nebavilo, stále mě pronásledoval můj vlastní stín, stín člověka, který si nedokázal vážit sám sebe, a proto si nezasloužil, aby si ho vážili jiní.

 

Změnila jsem způsob myšlení. Zase jsem si položila tu stejnou otázku „Proč?”, ale již jsem o tom přemýšlela jinak „Proč bych si já měla dávat vinu, nic špatného jsem neudělala. OK má jinou, asi to tak mělo být proto, že si já zasloužím lepší život, tak proto.”

 

Začala jsem mít sama sebe vyloženě ráda, byla jsem(a jsem pořád) se sebou spokojená. Přesto, že jsem celý život nesnášela svoje rovné, černé vlasy a toužila jsem mít vlnité blonďaté, dnes jsem na ně hrdá a neměnila bych. I když vím, že občas něco blbě udělám nebo řeknu, již si neříkám: „To jsem ale kráva blbá”, netrestám se, ale prostě si odpustím a řeknu si: „Nikdo nejsme dokonalý, tak co?”

Možná se vám bude zdát, že to už tak trochu zavání narcismem, no, možná, malinko, ale funguje to. Klidně budu tak trochu narciska, ale v pohodě.

 

To, že začne mít člověk rád sám sebe, že si sám sebe začne vážit, má obrovský význam, protože si také začneme uvědomovat podstatu svého bytí a starý způsob myšlení „ že si něco nezasloužíme” vyměníme za nový „ každý člověk si zaslouží být šťastný, být milován, mít to po čem touží“ a věřit, doufat a přát si, že to tak bude.

 

Ne nadarmo se říká: „Když si člověk něco opravdu moc přeje, tak se to splní.”

 

 

Část druhá

 

Abychom dokázali mít rádi druhé, musíme být schopni odpuštění a tolerance

 

 

Jestliže jsme dokázali mít rádi sami sebe, jsme na nejlepší cestě mít rádi i druhé.

Stejně, jako jsme se naučili odpustit svoje chyby sami sobě a naučili jsme se k sobě být shovívaví a tolerantní, je třeba zaujmout tento postoj i ve vztahu k druhým

 

„ každý má přece nějaké ty mouchy, že?”.

 

Odpuštění je moc důležitá věc a i když máme pocit, že jsme již odpustili, nemusí to být tak zcela pravda. Pocity ublížení a nenapravené křivdy si z makovičky nevyženeme jednou pro vždy, takové myšlenky se čas od času vrátí, snad jako pokušení, zda opravdu dokážeme být tak silní a znovu a znovu je vyhnat a nepodlehnout jim.

 

Před lety jsem přišla, jedním svým podpisem a díky své naivní důvěřivosti, o dům, na němž jsem deset let dřela, abych tak zajistila svým synům domov, o který nás jejich otec připravil.

Zůstala jsem s dětmi doslova na ulici a několik dalších let mi nezbylo nic jiného, než se dívat, jak moje osobní věci používá partnerka mého bývalého muže.

Moji mysl naplnilo zoufalství a bezmoc, pocit výčitek, že jsem svojí chybou okradla svoje děti.

Odpustila jsem, dokázala jsem to, překonala jsem tu strašnou bolest. Sama sobě jsem potřebovala dokázat svoji sílu tím, že jsem člověku, který ublížil mně i mým dětem, několik dalších let pomáhala, byla jsem k němu vstřícná a naše dveře mu zůstaly otevřené i po té, kdy jsem se za celá ta léta od něj nikdy nedočkala férového jednání. Přišla další rána pod pás a já si říkala: „Dost, kašlu na odpuštění “ a staré rány se opět otevřely.

Ty staré myšlenky, pocity ublížení, nenapravené křivdy, byly zpátky, zaplavily celé moje tělo až do morku kosti a já jim opět podlehla, přála jsem svému bývalému hnusné věci. Najednou jsem měla pocit, že nedokážu odpustit, již odpuštěné, ani to nové, nedokázala jsem ho mít ráda, nebyla jsem schopna soucitu, nešlo to.

 

Přestala jsem být v pohodě a můj život se proměnil, opět, v jedno veliké zoufalství.

 

Bylo na čase vzít bič a jakmile se objevily myšlenky na něj, na dům a na křivdy, vymrskat je z hlavy ven.

 

Kolem svého bývalého domova jezdím téměř denně a někdy mě u srdíčka píchne a někdy ne, ale svým myšlenkám jsem, doufám už definitivně, zakázala se takovými věcmi zabývat. Neřeším již to, co bylo. S mým novým manželem jsem za čtyři roky vybudovala to, co jsem se svým bývalým nevybudovala ani za těch třináct let a mám dnes všechno, co člověk k životu potřebuje, ale především lásku a harmonický vztah a bez toho už bych dnes žít nedokázala, přijít o dům je banalita.

 

 

 

Část třetí

 

Přej a bude ti přáno!

 

Dokážeme-li přát druhým zdraví, štěstí, majetek, slávu a zkrátka vše, co může lidem působit radost a jsme schopni s nimi tuto radost sdílet, pak můžeme sami o sobě říci, že jsme šťastní lidé.

 

Každý z nás si jistě již mnohokrát položil otázku „Proč zrovna já tohle nemůžu mít a proč on to má?” apd. Všimněte si, že většinou to v životě chodí tak, že to po čem tolik toužíte a nemáte to, má zpravidla člověk, který po tom netouží a v podstatě to pro něj má pramalý význam. Obyčejně takové skutečnosti okomentujeme slovy: „Na světě není žádná spravedlnost” a nejenom na jazyku nám zůstává trpká pachuť těchto slov, ale zaryjí se nám do mysli, ovlivňují naše podvědomí a my tak vlastně sami, aniž bychom si to uvědomili, vytváříme toto nepříjemné a nespravedlivé prostředí pro svůj život.

 

Sami se pak plácáme někde, kde vůbec být nechceme, pachtíme se, abychom měli to, co mají ti druzí a ono se nedaří a nedaří. Já sama jsem měla, dlouhé roky, problém najít zaměstnání, které by nejenom odpovídalo mojí kvalifikaci a schopnostem, ale především, které by mě bavilo a mnohokrát jsem byla nucena dělat práci, která mě ubíjela a vyčerpávala, především psychicky a která byla povětšinou velmi mizerně placená. Už když jsem takové místo přijímala říkala jsem si: „Bože, copak za takové peníze může člověka bavit pracovat?” a smířila jsem se prostě s tím, že v místě, kde jsem se rozhodla žít, pořádnou a slušně placenou práci neseženu. Sama jsem si takové podmínky v hlavě vytvořila, jako nějaký program, který  funguje podle toho, jaké hodnoty jsme si tam nastavili.

 

Až ve chvíli, kdy jsem přeprogramovala svoje myšlení a začala se na všechno dívat z té lepší stránky, začala jsem být spokojená s penězi, protože jsem si říkala, že je to pořád nějaká výplata, což je rozhodně lepší než žádná výplata, že pracovat o víkendech vlastně není až tak tragické, protože má zase člověk volníčko ve všední den a může si lépe zařídit vše, co potřebuje. A tak se stalo, že dnes dělám práci, kterou jsem sice nikdy dělat nechtěla, ale jsem fakt moc spokojená a to, co jsem vždy dělat chtěla mám jako koníčka a daří se mi, tak nějak všechno.

 

Každému přeji jenom to dobré, nikomu nic nezávidím a vím, že to po čem toužím, jednou mít budu, ale až tehdy, až přijde čas.

 

To, co by mi dříve připadalo jako nespravedlivé, dnes přijímám s vděčností a říkám si:

„Z nějakého důvodu to tak má být.”

 

 

Část čtvrtá

 

O tom, proč se nemohou někteří lidé vystát a jiní jsou k sobě naopak přitahováni sympatiemi, si povíme příště, až bude zase trochu času.

 

29.04.2013 14:49:00 - gotterova: Děkuji, jsem ráda, že Vás můj článek oslovil. Jitka Gotterová
01.04.2013 01:14:48 - Teremius: Dobrý den. Konečně článek, který je jednoduchý, smysluplný a zadarmo. Takový aby člověk na internetu pohledal. To, o píšete, je pravda a já sám jsem si to vyzkoušel na vlastní kůži. Teprve až člověk přestane závidět, naříkat a hněvat se, má šanci stát se šťastným. Nebrání mu v tom jeho bariéry, které si on sám vyvolal svými reakcemi, ale je mu umožněno radovat se z toho, co má. To je to nejdůležitější. Pevně doufám, že vaše děti se mají dobře, váš manžel nezlobí a užívá si volna a vy se máte odpočatě a beze stresu. Život je krásný!
28.10.2008 19:43:41 - gotterova: Děkuji za doporučení, nečetla a ráda si ji přečtu.Jitka
10.10.2008 22:26:08 - Iveta: ...myslim, ze by Vas mohla zajimat knizka "The law of attraction" od Esther a Jerry Hicks. Pokud jste ji tedy jiz necetla..:) Preji hezky vecer